Příběh v pravém slova smyslu neznamená jen sled událostí a zápletek (dějových rozuzlení), v nichž vystupují osoby – představitelé. Týká se i vrstvení a strukturování Představivosti (či Paměti), ať už se to děje samovolně nebo jinak. Jde o aktivní rys VĚDOMÍ samotného.
Není žádná náhoda, že výraz character znamená jak znak, tak nátura, povaha. Dokonce i Prázdno je latentní Knihou, potažmo Knihovnou. Vše, co existuje i neexistuje, je nekonečným Knihosvětem, nekonečnou Knihobytostí. Zřídlem všeho je Kniha Já.
V případě, že se něco jen dokola, bezúčelně opakuje, znamená to, že Zákony příběhu byly někým nebo něčím převráceny, mnohdy až zvráceny – příběh byl zastaven.
Přesto i v „nepříběhu“ stále určitá, jakkoliv třeba jen malá nebo téměř žádná, příběhovost je a nemůže nebýt přítomná.
Latinské fabula lze přeložit i jako pohádka (fabula in natura lze chápat jako přirozenou, autentickou příběhovost). Proto pro charakter příběhů pravého Bytí používám výraz Zákony pohádky.
Nehmotná, někým vymyšlená (pravá) pohádka je o boji mezi Láskou a Zlem. To, co si pohádku uvědomuje, dejme tomu absolutní Já, má charakter absolutní Lásky/Existence a absolutního Zla/Neexistence v jednom. Pohádka je Neskutečnem a Neskutečno je Negativem/Zrcadlem Bytí neboli Nebytím či beztvarým Bytím (což je Říše Smrti). Proto zde klíčovou roli hraje pohádkové Peklo, zrcadlící se typicky ve vztahu fyzické:NE/fyzické a ve vztahu Paměť:Fantazie.
V Zákonech pohádky neboli v autentických Zákonech příběhu je prakticky nemožné škodit a trpět, jelikož zde Zlo existuje jako Zlo pekel, tzn. námět, nikoliv záměr Zla – celé to funguje jako princip Láska & Temnohra (typicky v humoru, umění a erotičnu). Tím, že princip Zla není utopicky popírán či ignorován, existuje Zlo jako nereálná Neexistence.
Ve falešných Zákonech příběhu, jejichž kořenem jsou uměle vytvořené tzv. „Duchovní zákony“ či „Zákony Stvoření“ (vše další už je jen odraz či důsledek), existuje Zlo jako Zlo nebes – cokoliv i zdravě temného je nesmyslně chápáno jako zlé, vše zdánlivě „pravdivé“ je jen Dobro, Láska a Světlo, ať už v to někdo opravdu věří nebo o tom lže. Princip pohádkového Zla je nevědomě či vědomě popírán, ignorován a tím pádem existuje Zlo jako reálná Existence.
Reálné Zlo, potažmo jeho vznik, je VŽDY spojené s falešnou sebeidentifikací, kdy se jedinec pokládá za Někoho a neví či vědět nechce, že ve skutečnosti autentické Já je Nikým, Vším a Hráčem v jednom.
Příčina, proč případně Zlo existuje jako reálně projevené (a tedy jako něco chorého), tkví v převrácení vztahu mezi Fantazií a Pamětí.
Peklo se pojí s duchovním Ohněm, což je světlotemná energie Neutrality/přirozené Rovnováhy s vazbou na Prázdno (Rezonanci) a Nedualitu.
Nebe se pojí s duchovním Světlem a Pozitivitou, což existuje jen v Dualitě a generuje oddělenou formu Temnoty (Disonanci).
Každému, kdo cítí a myslí, to musí být jasné. Jen idiot může slepě věřit ve Svatou Poloexistenci a zpravidla proto také logicky končí jako otrok té Nesvaté.
Zákony a pravidla evokují vytvoření Někým. V případě Nikoho jde jednoduše o logiku či princip fungování, kde základem je Nic (Nic si nelze představit, neboť ono samo je Představivostí). Logika NICu neboli Logika Fantazie je univerzálním principem Bytí. Ono se to nezdá, ale od určité fáze to funguje jako Logika Zrcadla Paměť:Fantazie (resp. Tělo:Duch).
Živá Mysl je absolutně vším, co jest i nejest: směrem dovnitř Srdce a dohromady Duch, směrem ven Myšlenky/Fantazie a dále Paměť a případně Hmota a Tělo. To celé lze chápat jako živou Knihovnu, Praduši či zrcadlo-pohádkovou (pohádko-pekelnou) Magii.
