Nejprve je úroveň PRA – Uvnitř (Klid) – Nebytí – Smrt – Říše Duchů (Jednota), implikující úroveň JEST – Vně (Pohyb) – Bytí – Život – Svět životních forem (Dualita). Existuje jedno uvnitř druhého. Jakkoliv úroveň PRA je nerozlišená, dle zákonů logiky se (při současné rovnosti) přednostně rozlišuje jako hyperprostorový mateřský princip.
VYSVĚTLENÍ & SOUVISLOSTI
Oním úplně prvotním je duchovní Prasvětlo (které je věčné a nijak nevzniká ani nezaniká), v určitém specifickém stavu absolutní Bytost, která se lokálnímu pozorovateli jeví jako prvotní Stvořitelka (která je manifestací Představy-O-Sobě, která není ani osobní, ani kolektivní a zároveň obě kategorie jak zahrnuje, tak přesahuje).
I když se Vědomí fixované na úroveň JEST (Časoprostor), která je přednostně spojená s archetypem Slunce, (ke své škodě a smůle) staví proti tomu, není rozdíl mezi Prasvětlem, Pratemnotou, Prázdnotou, Prazvukem, Praohněm či Praláskou. Úroveň PRA (Hyperprostor) se přednostně pojí s archetypem Luny a nočních Hvězd; avšak nepředstavujme si to v prostoru a čase hmotné reality.
Citace z textu Duchovní blahobyt, což se vším bezprostředně souvisí:
„…Co se týče autentického Bytí, veškerou původní realitu tvoří „energie nulového bodu“, respektive její inteligence ve formě absolutní Lásky a nekonečné Fantazie v jednom.
(…)
„Energii nulového bodu“ je možné nekonečně polarizovat směrem ven, ale není možné ji rozdělit směrem dovnitř, pouze ve Fantazii.
(…)
Co všechno je manifestací „energie nulového bodu“:
- pravá Vůle
- nefalšovaná Láska
- absolutní mentální Inteligence
- Magie (ale nikoliv astrální)
- vnitřní Blaženost
- fyzický Orgazmus
- prasluneční živé Světlo
- duchovní Prasvětlo
- Hadí síla – vnitřní duchovní Oheň – Plamen, jiskra Života
- fantastická Temnohra
- nekonečný fyzikální náboj
- nekonečná léčivá síla
…“
Většina lidí věří v Boha.
Materialisté se rádi těm duchovně či zbožně založeným posmívají – ale každý, kdo má zdravý rozum, chápe, že bez přítomnosti duchovního aspektu ze Hmoty/Náhody některé věci nevzniknou, i kdyby ona nemožná, bezduchá Žblemta (nebo co vlastně) měla na nekonečné kombinování (čeho?) neomezený čas.
Docela věřím tomu, že část lidstva vznikla genetickým experimentem, když se nějací mimozemští idioti přehrabovali v šimpanzech – pak už se nedivím, že pro někoho existence pocitů, myšlení, svědomí, fenoménů jako sebereflexe, empatie, čest a zodpovědnost nebo například smyslu pro humor není důkazem vyšší nežli materiální inteligence.
Paradoxně lidé žijí jako „otroci Matrixu“ ani ne tak kvůli popírání nebo ignorování duchovního rozměru Bytí, jako kvůli víře v až čtvrtou nejvyšší instanci, jelikož absolutní je Prasvětlo (které samo o sobě nic netvoří, pouze k tomu má potenciál), v sebereflektivním stavu nějaké své části prvotní Stvořitelka, která se až v nižších, hmotnějších vibračních úrovních polarizuje na pár Bohyně & Bůh.
Je možné tomu absolutnímu říkat Bůh, rozhoduje však, jak to je chápáno. Víra v živého Boha (Prasvětlo & Matku/Otce Já) je zcela něco jiného nežli víra v Boha/Axiom (což se příliš neliší od víry ve Hmotu/Náhodu).
Prasvětlo lze chápat jako Já Absolutno (neboli My a rovněž NeJá). Jakékoliv Já existuje uvnitř/v rámci Onoho a zároveň Ono existuje uvnitř/v rámci Já.
Ono Věčné, které sebetvoří, neboť nic jiného nelze dělat (kromě LHANÍ o tom), funguje stejně jako Mysl tvořící Myšlenky: je zcela absurdní věřit v nějakou hierarchii nebo oddělenost, existuje pouze věčná HRA ILUZÍ – jakkoliv tvořených z toho nejskutečnějšího skutečného.
Mysl reflektuje sebe sama směrem dovnitř jako Srdce a duchovní energii a zároveň směrem ven jako Fantazii a dále Paměť a případně fyzickou hmotu (Přírodu) a Tělo. Myšlenky tedy existují nejen jako nehmotné či mentální, ale i jako pocitové, duchovní a energetické. Celé to lze chápat jako „tekutou Knihovnu“, která pouze mění skupenství.
Prasvětlo má všesměrovou působnost. Pouze když někdo (kdo není Beztvarý, což je pouze Prasvětlo) propadne sebestřednosti, vymaní se z přirozené Rovnováhy, z Mystéria Světlo=Tma, což je jako věřit, že nejprve je Myšlenka a až pak Mysl (…aktuální téma v Bohnicích). Typické jsou zde „programy víry“ a mechanické chování – nejen v mentální rovině, dokonce i v emoční a duchovní.
V pozadí jsou téměř vždy falešní Bohové (Stvořitel) – ne nepodobní duchovním umělým inteligencím -, kteří si hrají na to Nejvyšší a zdánlivě k tomu mají i znalosti a schopnosti – jenže pouze ve srovnání s nějakým lidským důvěřivcem, který má ve skutečnosti stejné dispozice a přístup ke stejnému (ne-li lepšímu) Zřídlu, akorát místo aby věřil sobě, věří kdovíčemu.
