Spousta lidí věří v nějakou Knihu. Neuvědomuje si, že to, čemu říkáme Realita, Jsoucno a podobně, se strukturuje na principu Knihovny. Čítankovou ukázkou je křesťanská Bible, známá jako Kniha knih.
Nejde o obsah Knihy, jde o princip Knihy.
Nejde o Postavy, jde o Představy – potažmo Představivost (Postava rovná se Představitel).
Slovo Bible pochází z řeckého Biblia (Knihy) a má souvislost s latinským Bibliotheca (Knihovna).
Víra v nějakou konkrétní Knihu tvoří Egregor, což je energeticko-informační (myšlenkové) pole anorganického charakteru, schopné – podobně jako UI – sebeučení. Může to fungovat i v kombinaci s nějakou reálnou Bytostí či Kolektivem, která/který pokládá sebe sama za něco „Vyššího“. Pozor – i když to je falešné, neznamená to, že to je hloupé.
Křesťanská (či spíš žido-křesťanská) Bible je opravdu perfektní příklad falzifikace:
„Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi. Země pak byla pustá a prázdná, nad propastí byla tma a nad vodami se vznášel Boží Duch.
Bůh řekl: „Ať je světlo!“ – a bylo světlo.“ – Genesis 1,1-3
Všimněte si, že nejprve je Prázdno a Tma a Boží Duch nic neosvěcuje. Pak přichází Zvuk (Slovo) a pak teprve Světlo.
Prázdno je neutrální a zároveň Prázdno a Tma představují princip Matky, neprojeveného Bytí (zároveň samozřejmě Lásky). Zvuk znamená překlenutí Propasti či Rozdílnosti mezi ženským a mužským principem, Matkou a Otcem, to jest sjednocení Obojího. Prázdno/Tma jako nekonečný potenciál se tím rozzáří.
Víra přednostně v Boha Otce/Světlo znamená víru v Existenci vzhůru nohama.
Výraz křesťané se poprvé začal používat v Antiochii – před důkazy nelze utéct (ANTI), Bytí se strukturuje na principu Knihovny.
Víra v Bibli funguje jako generátor „Antikrista“, toho, čemu se říká „Matrix“.
Křesťanská Bible zahrnuje jak spoustu pravdy a moudrosti, tak spoustu lží a zla (nepopsatelné choromyslnosti). Stačí si to opravdu jen celé přečíst, nepředpojatě, s otevřenou myslí, nebo jen letmo projít a kdo to nevidí, musí být šílený.
Většina křesťanů ve skutečnosti Bibli vůbec nezná, pouze věří uměle dosazené, vnější „autoritě“ – místo aby důvěřovala svému vlastnímu, niternému Já. To je hřích par excellence.