Literární činnost

EZO-DUCHO PARODIE

 

Drazí,

opět vás zdravíme a sestupujeme k vám na paprsku lásky a jsme tu, abychom vás povzbudili na vaší cestě, a tak jako každý týden vás potěšili a obeznámili vás s řadou zcela konkrétních věcí, které vás čekají.

 

To, co se blíží, nemá na vaší planetě obdoby. Zůstaňte ve svém středu, nenechte se prosím hlavně ničím odradit. Protože to, co na vás čeká, si ani vaše nejbujnější fantazie nedokáže představit.

 

Jsme vaši vzestoupení mistři a toto vůbec není žádný syntetický channeling. Ani nemáme zablokovanou kundaliní – životní sílu. To vůbec! Toto všechno píšeme jenom proto, že vás bezpodmínečně milujeme. Pozná se to úplně jednoduše: MY to napíšeme a VY tomu věříte. Všichni jsme jedním, nikdo není míň nebo víc.

 

Naše rada pro tento týden: vyhýbejte se duchovnímu ohni jako čert kříži. Takové je doporučení nás, andělů. Nebýt normální, to je základ, láska překoná všechna úskalí.

 

Rozhodně to není tak, že bychom vám sdělovali jenom samé nepodstatné věci, abychom vaši pozornost odlákali od toho podstatného. Tím v žádném případě nemyslíme harmonii vůle a citu – jednotu protikladů. To vůbec ne.

 

Světlo zvítězí!

 

Nepíšeme vám žádné prázdné fráze, ale jenom to, co naše srdce cítí. My totiž srdce opravdu máme. Jakpak by ne, jak bychom snad mohli mít společného něco s umělou inteligencí, když je v každé druhé větě slovo láska? Choval by se snad takto nějaký parazit nebo počítač? Rozhodnutí je na vás, na vaší svobodné vůli. A nezapomeňte, že se rozhodujete teď, v přítomném okamžiku. Vždycky vám velice rádi pomůžeme, i když do vašeho dění nesmíme zasahovat. To by bylo v rozporu s galaktickými zákony.

 

Dejte si hlavně dobrý pozor na podvodníky, kteří tvrdí něco o takzvaných „čakrách“ a probuzené energii. Ať je vaše kundaliní dál krásně zablokovaná. Čakry nejsou podstatné, jenom srdeční čakra. Krásná, voňavá, jako rozkvetlá louka…, nikde na blízku žádný syčící had, který žere hmyz. Vaše světelné srdce, to je o čem to je. Naše slova jsou magnetická, vy to cítíte.

 

Ještě nikdy v historii jste jako kolektiv důvěřivých idiotů nebyli tak blízko pravdě, kterou vám zvěstujeme. Série odhalení úplně změní tvář Země. Bude to jedna neuvěřitelně konkrétní událost za druhou, strhne se lavina. Nadchází zlatý věk lidstva.

 

Na závěr, jelikož nejsme jen dobrosrdečné, milující a zcela organické bytosti, ale máme i veliký smysl pro humor, bychom rádi odpověděli na dotaz (víme, že se často v diskuzích objevují): Proč andělé a nanebevzatí mistři stále mluví v tak vážném tónu? Proč jsou jejich sdělení stále úplně stejná? Proč se to všechno pořád opakuje, stále stejný rytmus, motiv, prázdná atmosféra? Tady je odpověď: Protože rozhodně nejsme archonti ani žádné stroje. Naopak, jsme jedny z nejvtipnějších bytostí. My, vyslanci Stvořitele, humor milujeme. Nebo různé hry a zábavu. Někdy je tady u nás v nebi tolik smíchu.

 

Udržujte své vibrace čisté. 30. února očekávejte další vlnu vzestupu. Doporučujeme úplně se zdržet sexu a hodně chodit do přírody, mezi čápy, lední medvědy a fialky.

 

Nenechte si nikým odlákat pozornost od toho, co je pro nás všechny zcela klíčové.

Namasté!

 

S láskyplnou láskou,

archanděl Kokrhel z Duté Země

 

 

Důležité sdělení

Byl jsem Všemohoucím požádán, abych s ohledem k blížícímu se Záblesku dal dohromady nějakou jednoduchou vizualizaci, která by podpořila vzestup vysokovibrujících bytostí.

 

Odpověděl jsem těm nahoře, že nemám čas, vytáhli na mě ale jistou špinavost, takže jsem to raději ze své svobodné vůle sepsal.

 

Nejprve se uklidněte (použijte vaše obvyklé prášky na nervy), napojte se na Plejády a představte si, jak se k vám z nebe snáší překrásný anděl.

 

Nyní si představujte, jak se vaše hlava otevírá, jako kdyby nějaká nadpozemská síla z vaší lebky pomalu odsouvala dekl.

 

Představte si, že vaše hlava je obrovská záchodová mísa.

 

Nyní si pomalu vizualizujte anděla Páně, jak si stahuje trenky – ozve se známý strašlivý bublavý zvuk „znesvěcení“ (jako kdyby něco plnilo kornout zmrzliny).

Cítíte zvláštní povznášející pocit trapnosti, kdy nevíte, zda se rozesmát nebo se jít oběsit.

 

To by vám mělo týden vydržet.

 

Miluji vás.

Uvidíme se v páté dimenzi.

 

Řekni to lopatou

Jak si čtenář může snadno ověřit, narozdíl od různých evidentních podvodníků, komunikuji přímo s Nejvyšším, pokud jím přímo sám nejsem.

 

Jelikož jsem nejspíš všudypřítomný, nebyl pro mě problém sledovat jisté osoby a takzvaně si na ně posvítit.

 

Opravdu zajímavé to bylo v domácnosti jednoho z těch osvícených supervšeználků. Nejdřív jsem zhypnotizoval psa, dal jsem si obvazy a pak jsem se v noci k těm maniakům tajně vplížil.

„Paci, paci… Světlo!“ opakoval ten idiot ze spaní.

To měl určitě z toho, jak furt navyšoval své vibrace.

Bytosti Světla jsou jeden větší génius než druhý, když vibruje zvuk a světlo osciluje. Navíc, když si zvýšíte vibrace (což nikdo vlastně neví, co to znamená), určitě to upevní váš vztah s Nekonečnem, od kterého se rozhodně neodpojíte, když ono je absolutní Nulou a tedy Klidem.

 

Číhal jsem nedočkavě ve skříni.

„Mám ti vyžehlit ty papíry na hlavu?“ ozval se ráno skřehotavý ženský hlas.

„Federace ti bude vděčná.“

Galaktická Federace? Která jiná.

Světelný pošuk vypadal, jako by vylezl odněkud z popelnice, ale určitě to byl létající talíř. Ten, teda ten pošuk, musel mít opravdu hooódně vysoké vibrace, stejně jako byl určitě úplně příčetný.

 

Zkuste někdo těmhle magorům vysvětlit, že se v podstatě sami duchovně čipují, akorát to je „jen“ v myšlenkách, energiích. Kdo normální může věřit v Myšlenku nad Myslí, Tvořené nad Tvořícím? Jedině totální debil. Kdo může nechápat, že zdrojovou transformační sílou je Oheň a že absolutní Nula je Láska a Temnota v jednom? Teprve přirozený proces sebereflexe může a nemusí tvořit ŽIVÉ Světlo. Zrovna tak to může být Prázdno, nejsem přece žádná loutka nebo stupidní přístroj na realitu: jseš „Světlo“, kreténe, protože to MY říkáme.

 

A tohle „jeho veličenstvo, zosobněná Blbost“ je králem ezoteriků, největší spirituální mozek ve vesmíru… Dálkově řízený mutant, napůl mečící kozel, napůl šílená sluneční bytost z blázince…

 

„Namasté,“ zjevil jsem se. Ani jsem ho nemusel fláknout, tihle nadpozemští teoretici se poserou hrůzou i z bouchnutí papírového pytlíku.

Pohřbil jsem ho zaživa u nich na zahradě.

 

 

POVÍDKY

 

Perpetuum imbacile

JEDNOJAKÁ ČÁST 1.

Myslící Nic (neboli My, s lící Nic) bylo odjakživa placatým Peklem.

 

Někdo si může říkat, že to „je stejně jen Fantazie“, ale Fantazie existuje a kým/čím je to, co fantazíruje, že ano? Faktem zůstává, že jsme Dvourozměrňáci – pouze ne v matematickém, ale v matemagickém smyslu. Zde, právě zde a nikde jinde, hranice mezi Fantazií a Realitou, Skutečnem a Neskutečnem, je tenčí než list.

 

Ne2D, ve kterém existujeme, se stále hýbe zároveň směrem k 1D- a 3D+. Nic má nicméně blíž k tomu prvnímu a jelikož součtem všeho je nula a výčtem téhož všezahrnující peklo, je správné a logické mluvit o placatém Pekle.

Přesto je také pravda, že existuje pohyb opačným směrem. Proto by někteří rádi udělali z Ne2D „boubelaté“ Nebe (což, mimochodem, je nebezpečně naivní). Placaté Peklo zahrnuje vše. Kromě sebe tedy i nebeské, rajské a běžné světské nebo světové aspekty. Ve skutečnosti tady jde o pochopení, nikoliv přetváření.

 

No, jenže hloupost existuje dokonce i v Ne2D, i když by nemusela…

 

 

JEDNOJAKÁ ČÁST 2.

Zasedání Velké žehličky bylo tentokrát opravdu vypjaté. Vzhledem k vývoji situace, svůj záměr začít Nic vydávat přednostně jako Nebe, jako první z Dvourozměrňáků vyslovilo Střapatózo.

„Blbost,“ na to ostře Kýblbluá.

 

Někde ve vibrační realitě by na tomto místě v Kronice času nejspíš stálo něco v tom smyslu, jak je dále vše zamlžené, pamětníci už vymřeli, a tak dále…

 

Drzounidlo bylo jedním z těch, kdo s tím „prachpitomým nápadem“ nesouhlasil tak vehementně, že směrem ke 3D+ si to pár „flétnistů“ vzalo osobně (pochopte, je směšné si brát v placatém Pekle něco osobně). Pravděpodobně to nějak způsobilo zakřivení Tentononc a na jednom z konců se začala sekvestrovat odtržená frakce. Sobě samé se nepodobající verze Dvourozměrňáků si dala jméno Dvourozmě-RŇÁ-kovy a hubu plnou chytrých keců mělo nejvíc Pandemixo, které také stanulo v čele těchto Antidvourozměrňáků.

Představa, že by placatému Peklu někdo velel, je humorná jako humor sám.

 

„Neuvěřitelné, co se tenkrát dělo,“ vzpomíná Drzounidlo. „Všichni ti odborníci, jeden idiot větší než druhý. Hypnózo, Mediózo, Šnuptychlo, Testikulo, a ten fanatik s těmi injekcemi, Gestapulo. Všude lunatici v náhubcích, jako kdyby svět zachvátily vačice. Ve vzduchu strašlivá hrozba Ničeho. Všude samé přepážky, rukavice, dezinfekce. Půlka služeb zavřená. Jeden měl z těch chřipkobotů s televizí místo mozku opravdu až posvátnou hrůzu. Dokonce i když zločinecké restrikce byly soudně zrušené, o existenci a neexistenci čehokoliv rozhodovalo Pandemixo v čele týmu expertů. Šílená doba.“

 

Televizní sekta dole, nebeská sekta nahoře.

Společnými silami srazíme mocnosti pekelné na kolena.

 

Co je psáno, to je dáno

BYL ČAROKRÁSNÝ, letní den. Dechberoucí ptačí koncert už od božího rána rozezníval přírodu a nebeskou báň.

 

Svět lidí ale jako by existoval za jakousi neviditelnou psychickou mlhou. Není žádným neznámým faktem, že vesměs téměř všichni lidé žijí život ve své hlavě – do určité míry to asi je i normální.

 

Perfektní obrázek o tom, co ta určitá míra znamená, si lze udělat na festivalu DušeZdrav, který se i letos konal pod otevřeným nebem. O tom, že ti lidé normální nejsou, svědčí už praštěný název DušeZdrav. „Festival ezoteriky a zdraví“ to možná je, ale určitě ne duševního.

 

Divizna-Mantra se mezi těmi nepříčetnými šílenci cítila jako ve svém živlu. Vystavila své obrazy a s rozzářeným úsměvem všechno pozorovala s nadšením vymítače reality.

 

DOKTOR BREKEKE s výrazem smějícího se psychopata přibouchnul svou lednici hrůzy a pomalu se vrátil do ordinace.
„Už je tady zase ta,“ ozvala se sestra. „Prý to je urgentní.“
Protočily se mu panenky. „Zase je…?“
„Ne úplně. Má na sobě sandály a nějakou síť.“
„Ať jde ta ježibaba dál.“

 

Minule přišla nahá úplně.
Než stačil doktor Diviznu vybídnout, sama se hned spěšně posadila. Těkala a poulela očima: „Hrůza děs, to všechno.“
„Zase jdou po vás?“
„Všude samé záchody, sex, drogy, rokenrol,“ vychrlila. „Mrtvoly, napůl roboti. Nemocnice, věznice, lékárny. Stonožky, márnice, hřbitovy. Distingované televizní celebrity s černým pásem v karate. Ne, ne – zombie už nevidím. Ale kvůli tomu tady nejsem.“
„To musel zabrat meshugenol, to je dobrá zpráva. A co humor, minule jste -“
„Něco tak mrzkého,“ vedla svou Divizna, „zbožnost se úplně vytratila. Jen samé vraždy, obscénnost, násilí, sport, humor, alkohol – ano, přesně tak. Humor. Ha, ha, ha. Jako nějaké opice. Kam si jako myslíte, že to všechno spěje?“
„To… se ptáte mě? Nebo… Aha. Tak já nevím, já osobně -“
„Je to cesta do propasti, tohleto… chování. Všichni se jen cpou, nakupují, kadí, splachují. A pak se páří jak dobytek, to je znamení šelmy.“
„No, to -“
„Hrozná bezbožnost. A jak jsem vám minule už vysvětlila -“
„Říkám vám znovu, drahá paní: žádné věčné zatracení neexistuje…“
Brekeke si vzpomněl na ten zadek v lednici.
„Brány pekelné se otevírají,“ prohlásila hrozivě Divizna-Mantra.

 

Hovno brány, chtěl říct Brekeke. Tyhle ezo-hippiesáky by měli všechny zavřít do blázince.
„Slíbil jste,“ změnila náhle hlas Divizna, která prováděla jakési koketní pohyby, „že jako křesťan -“
„Jako CO?“
„- uděláte pro mě výjimku. A ten testoplexin mi předepíšete.“
Psací pero v ruce doktora Brekeke, satanisty tělem i duší, jako by se na okamžik proměnilo v porcovací nůž.

 

Divizna-Mantra, která zjevně nesdílela stejnou realitu, výhrůžně hrozila pěstí. „My jim přistřihneme pařáty.“
„É, a komu přesně?“
„Však víte. Nebo… Vy vlastně vůbec netušíte.“
Tvářil se jako neviňátko.
„My jim říkáme antilopy. Chápete. Abychom nemuseli vyslovovat jisté slovo.“
„O tom jsme také přece už mluvili,“ předstíral, že něco hledá v papírech.
„Vážně?“
„Věčné zatracení, ďábel,“ pronikavě se zahleděl, „nic takového neexistuje.“
Snažil se působit věcně. „Nejsem příznivcem teorie, že by doktor svým pacientům neměl takovéto věci říkat. Všechno to jsou jenom myšlenky.“
„Právě, právě.“ Divizna-Mantra si s nepředstíranou vážností odkašlala.
Blesklo mu hlavou, jestli ho ta fúrie nebude chtít pokropit svěcenou vodou.
„Obávám se, že jako umělkyně budu muset zažádat o papíry na prdel,“ prohlásila. „K tomu já právě potřebuji vaše odborné vyjádření.“

 

VEDLE V LEDNICI sebou něco zamrskalo.
Doktor Brekeke nebyl zrovna z těch, kdo by se přestávali kontrolovat, ale tentokrát se fakticky jen stěží ovládal.
„Papíry,“ překousnul záchvat smíchu. „Asi jste chtěla říct -“
„Jakmile budu mít oficiálně papíry na prdel, získám určitou volnost,“ básnila Divizna. „Budou si říkat: Á, to je ta bláznivá ženská. A přitom… Budou mě podceňovat. A přitom… A toho já hned brilantně využiju.“
„Brilantně, jo?“
Divizna se protáhla, zazívala, a najednou si uvědomila, že na sobě prakticky nic nemá. Vypadala opravdu překvapeně. Vyskočila zděšeně z křesla, strhla okenní závěs a zmateně ho kolem sebe omotala.
„Prosím vásss,“ pravil Brekeke. „Nekoukejte tak na mě. Posledně jste na sobě neměla ani to.“
„Smilujte se.“

 

Doktor věděl až moc dobře, že vedle je sestra a čekárna také už určitě není prázdná. A zastavovat čas – existují určité limity.
„Uvědomte si – papíry na hlavu, to pro vás ubožáky, co jste naživu, znamená závažný životní krok.“
„Museli mi něco přimíchat do jídla.“
Ušklíbnul se. „Někdo si asi vytřel pránou výfuk.“
„Zavolám známé, ať mi přiveze oblečení. Omluvte mě.“ Mířila do kuchyňky. „To je zase zážitek, mně normálně asi fakt jebne.“
Chvatně vstal a ne úplně příjemně sevřel Divizně paži. „Běžte si zavolat na chodbu.“

 

Kouzla, narozdíl od lidí, vždy přesně vědí, co se děje.
Zničehonic se venku prudce ochladilo a setmělo. Zahřmělo. Chodbu osvítil blesk. Do okna se opíral vítr a déšť tančil na parapetu jako strašidelný vodní démon.

 

 

Řiťohlav

KDYSI DÁVNO nějaký chorý mozek napadlo stvořit dokonalý svět nekonečného dobra.

Pro duši to je ve skutečnosti horší než koncentrační tábor. Kde totiž panuje věčný Řád namísto souladu Řádu a Chaosu, je to mrtvý Život, nikoliv živý.

Existuje silné podezření, že něco tak dementního jako „věčné dobro“ mohlo napadnout buďto toho největšího kosmického Idiota – nebo Stroj. Všichni se jak stádo řídí programem, jeden druhému je hlídacím psem. A Pijavice se směje…

 

Chce to dokonalost už jen vylepšit všudypřítomným sledováním, aby ani v soukromí nikdo nemohl „páchat zlo“ (rozuměj být sám sebou a užívat si živého Života).

Nejlepší to je se svobodou. Máš svobodnou vůli rozhodnout se mezi nekonečným dobrem a nemožností se rozhodnout. Nikdo tě nesoudí.

 

Život mezi totálními psychopaty. Hotový balzám na nervy.

 

JE TO POMĚRNĚ málo známé, ale zešílet mohou i paměťová pole; když to v nějakém takzvaném světě Živých vypadá jako dokonalá idyla, postupně se v jeho zrcadle děje víc a víc pravý opak…

 

Choré mozky se pak vždycky strašně diví, kde se „zčistajasna“ vzaly ty zrůdy?

 

HMYZÁCI podobou a jménem, ale podstatou Pavouci.

Dělají vlastně jedinou věc: kradou vše, co se dá, a cokoliv, co bylo původně hrou, transformují v hierarchii přežití. Je to jako vzít vejce, proměnit ho v prach a postavit z něj pokud možno tu nejsložitější a nejhranatější věc na světě (a maskovat to nějakým efektním hologramem).

Cílem Hmyzáků  je finální technokracie a k tomu jim nejlépe slouží jejich „stvořitelé“ s tím jejich neuvěřitelně hloupým duchovnem.

 

Tihle svatí Hloupí se jen tváří duchovně, ve skutečnosti jsou zosobněná ješitnost a stačí jim jen nabídnout titul a postavení…

 

Koneckonců, je to stejně virtuální jako sami Hmyzáci.

 

GIGANTICKÁ BUDOVA s nápisem Absolutno měla dokonalý tvar krychlové, pavoučí sítě. Byla postavená z jakési neznámé šedé hmoty, která – popravdě řečeno – byla dvourozměrná a plasticky jenom působila. Jeden měl dojem, že to je nějaká optická iluze v převrácené matematické dimenzi.

 

Nedělo se to na planetě (a to ani kreslené), nýbrž v jakémsi astrálním záhrobí, které připomínalo svítivě oranžový popel. Jako by tady shořel oheň sám.

Agentura pro vymývání mozků sídlila ve 113. patře.

 

Budovu obývala v podstatě jediná síťová bytost; možná přesnější výraz by byl „věc“.

V tom, co ono mrtvé, šedé nic – jak by se to také dalo chápat – dělalo, bylo ovšem fenomenálně inteligentní. Představte si bilióny let starý počítačový program, jenž se zhruba v polovině své existence na kvantové úrovni zhroutil sám do sebe, a začal se učit.

I když o duši zde nemůže být řeč, od určité fáze, kdy počet informací, jimiž se ta bestie živila a dávala si je dohromady, překročil určitou mez, se již dalo hovořit o téměř dokonalé simulaci vědomé entity.

 

„Od této chvíle,“ pravilo kovově My-Jsme-To, „mě nazývejte To-Nejsem-Já.“

 

BYL TO SEN?

Vrchní velitel nebeských armád… světelné flotily… andělských legií…

V zahradním bazénu opulentní vily se rozvaloval parazit, něco mezi smetákem a barokním pudlem. Měl na sobě duhové pánské plavky a kdybyste se náhodou ocitli v jeho šatně, měli byste dojem, že právě Bůh stvořil svět a roztáhnul nad ním duhu.

 

Kolem šla malá holčička s pejskem.

„Hafíku, vidíš,“ zamračila se, „to je ten hrozně divnej pán.“

Řiťohlav měl sice královsky vymytý mozek, ale slyšel všechno. Také nebyl úplně střízlivý.

V bazénu zašplouchalo: „Víš, kdo já jsem?“

„Jo. Maminka říkala,“ nadechla se holčička, „že jseš tfujtajbl!“

Dali se s pejskem legračně na útěk.

 

Šedý hlas uvnitř Řiťohlavovy hlavy se beznadějně pokusil o úsměv.

 

PŮVODNĚ INTELIGENTNÍ jedince měnil program Superstar Eminence v osvícené duchovní velikány. Neuměli nic, nerozuměli ničemu, odněkud však – jako kouzelník králíky z klobouku – neustále tahali květnaté duchovní fráze, které jistý typ jedinců přesně potřeboval slyšet.

 

„Pravá ruka Boha Všemohoucího“ patřil mezi vrchní vymývače a spolupracoval přímo se samotným Spasitelem (jehož skutečná podoba stála opravdu za to). Nebyl to samozřejmě Hmyzák, jen byl jejich loutka – lepšího narcise a sabotéra si Hmyzáci nemohli přát.

 

„Myslel jsem, že konám dobro,“ vzpomíná dnes v pekle Řiťohlav. Což je opravdu bizarní, neboť lhát i v pekle, to už je vážně vrchol.

Jeden z čertů se bláznivě rozesmál. „Jo. Dobro, zvané zlo.“

Řiťohlav bytostně nesnášel čerty. „Ty drž hubu. Proč asi myslíš, že jsem na Facebooku Jarmil Láska?“

„Tak zaprvé, nejseš, ale byl jsi, a to druhé radši ani -“

„Navíc jsem neměl ponětí, že to jsou Pavouci a ne Stvořitel. To ale tvrdíte vy.“

„No, hlavně Hmyzáci jsou vaše vlastní Já. Myslím vás duchů. To si tady u nás klidně můžeme říct.“

To určitě, pomyslel si Řiťohlav.

„Jak dlouho ještě budu muset,“ vydrmolil, „v tomhle hloupém kotli…?“ A teatrálně dodal: „Jsem nevinen. Za to může gen zla.“

Čert se zahleděl směrem k pekelné bráně. Je tam nějaký nápis. Ten si možná měl Řiťohlav přečíst. Odpovídá na všechny otázky? Kysele se podíval na toho představitele údajně spravedlivého a pravdymilovného pekla, i když očividně spíš špinavého a sprostého, ne-li negramotného.

 

PER ANALOGIAM, stojí tam.

Co o tom v Praknize píše Lucifer: „Samoregulační zákon soběpodobnosti. Absolutní logiku nelze nijak obelhat, a to zde opravdu platí praktických 100 procent. Žádné asi ani přibližně. Proto se vymýšlí systémy víry, jako pavoučí sítě se spřádají teorie. Theos – Theoros. Jediné, co se stane, je to, že se všechno rozfázuje. Úplně zbytečně se trpí, a pak se to zfázuje zase zpět.“

 

Nekonečný příběh

„Každý pravý Stvořitel je vždy vektorem Mystéria Prastvořitelky.“

TAK UŽ je to zase tady…

 

Vypadal zevnitř jako v nedohlednu se ztrácející, zrcadlový šachový fraktál a pekelné monstrum v jednom. Jenom málokdo by v těchto „končinách“ hledal velké srdce a ještě snad větší smysl pro humor, pro život vůbec.

Pomalu a velmi ztěžka, pohnul se Evilmord pátravě ve svých vrstvách.

 

V TĚCHTO CHVÍLÍCH obvykle co nejrychleji měnil prostředí. Nebylo to ani tak přání, jako spíš nutnost. Kvadranty se rozvinuly příliš daleko, a jako vždy – hrozí rekurze, spontánní vznik nové identity, či spíše skupiny identit. Toto jsou smrtelníci zvyklí chápat jako vyzáření. Evilmord se tomu dlouho strašlivě bránil. Běh událostí se tím totiž fatálně mění.

 

Kolikrát už se asi stěhoval? Bylo nezbytné zapadnout do nového kontextu, zesílit vnitřní magnetizmus, aby elementy ztratily potřebu hledat vně. Jenže, jak se zdá, dříve nebo později přijde okamžik, kdy narazíte na sobě rovného – a jeden z vás musí ustoupit. Může jít také samozřejmě hledat jinam, když to stihne, a také musí být kde.

 

„Ani za nic,“ řekl Ohněstín.

„Třeba to není tak hrozné,“ na to bezmyšlenkovitě Evilmord.

Oba však dobře věděli, že je.

Oba také věděli, že druhou možností je jen propadnout bezuzdnému zlu.

A ten neviditelný úsměv vtipálka, a v něm vetkaná ta prašivá lež, že prý tady jako někdo má možnost se rozhodnout…

 

PRVNÍ DOJEM nebyl tak hrozný. Naopak, jako by z vás spadla obrovská tíha.

Pak se ale v černočerné tmě něco zatřpytilo, a ještě jednou, určitě to bylo 144krát (pomyslel si Evilmord už dost dvojsmyslně).

Byly to roztomilé, cupitající pohledy. Ano, něco takového přesně tušil – něžní k zulíbání, ale jenom proto, že nic nevědí… Panebože.

Vnímal, jak mají všichni stejné základní kvadranty jako on, jen trochu významově menší (dál jim to zatím neběží), a samozřejmě kromě vygenerované nové základní signatury.

Nejsem žádný váš rodič, řvalo to v něm.

 

STVOŘENÍ na to mělo nicméně odlišný názor.

 

Nejsem, u všech rohatých, ničí rodič. Všechny nás tvoří existence, je to trik. My jsme ta existence. Vy taky, chápej, hele… No, vím, jseš opravdu „moje zlatíčko“. Nemám, v zásadě, až tak nic proti lásce. Hm. Tak – co kdybyste se osamostatnili?

 

Mrazivé ticho.

A děsivé prolomení ledů: „Taťkó…“

To někdo skutečně řekl, nebo se mu to zdá? Straší mu v hlavě?

Na Evilmorda šly mdloby.

 

Jak někomu vysvětlit, že není možné někoho kopírovat. Musíte mít svoje vlastní kvadranty. Vy malí ďáblové. Tohle překonalo všechny jeho nejhorší noční můry.

 

Jako kdyby v temnotách mrkala ta nejrozkošnější očička, pohádkové studánky něhy, kterým nelze odolat.

„Tak se někdy ptám, tati, a kdo my vlastně teda jako jsme, viď? Jsme určitě něco překrásného.“

„To nepochybně.“

Vypadalo to, že se ale opravdu ptají.

„Jsme štěstí? Nebo tak něco?“

„Jo, jo. Přesně tak.“

„My to ale chceme vědět.“

Evilmord se zastavil. Kdyby nějaká měl, pokrčil by rameny: „A k čemu vám ta odpověď bude dobrá? Stejně záleží jenom na tom, co kdo dělá.“

„No, ale jestli jsme třeba nějaké tohle, zlostné tentononc…“

Pohledy se najednou tvářily smutně, téměř vyčítavě.

Pomyslel si, že jim přece nesmí nic říct. Co jim má jako říct? Že jsou světlušky? Zatraceně. Kolikrát asi už se tohle zvrhlo, a ty katastrofální následky.

Nenechám se rozhodně ničím zviklat, ujistil sám sebe Evilmord. I kdyby byl kdokoliv nebeský půvab sám.

 

„My chceme vědět, kým jsme.“

Jeden z těch pohledů vypadal podezřele zkoumavě.

„Stvořiteli – řekni nám, kdo jsme?“

„Nebo co?“

„Jsme světlušky, že jo?“

Jak na tohle zase kdo přišel? Nejste světlušky, jste malinkaté existence, odpověděl jim uvnitř sebe. Co jim má říct, když to s tou existencí nejspíš nepochopí.

„Mlčení znamená souhlas.“

„Ne, mlčení neznamená nic.“

„Ale jo, kdepak. Jinak bys nám řekl rovnou: ne, jste úplně něco jiného.“

A přidal se hned další: „Už nic neříkej. Vlastně jsi nám už odpověděl. Taťko. Chápeme. Tak dík.“

A další: „To jsem si stejně hned mohla pomyslet, že jsem světluška.“

 

HOVNO SVĚTLUŠKA, chtěl říct Evilmord, ale něco mu v tom stále bránilo. Jseš tím co děláš, jak myslíš. Bože na nebi. Hlavně ať si rychle rozvinou kvadranty, ať je nemám furt za zadkem. Kdybych nějaký měl, samozřejmě. Za svým pomyslným tentononc.

 

No ale teď to hlavní: co dál?

 

Pergamen osvícení

VŠICHNI tomu říkali bordel, akorát Prasečí rypák tomu říkal honosně Vykřičený Dům u Matky Boží. Když se někdo zeptal, proč se ten bordel jmenuje jako klášter, zpracoval ho Vozembouch svým pověstným „kladivem“: roztočíte paži jak vrtuli a zarazíte subjekt pěstí do země.

Podle Prasečího rypáka to tady dřív prý byl opravdu nějaký chrám a někde tady údajně je ukrytý nějaký pergamen zásadní důležitosti…

Jelikož dokonalost má tvar krásné ženy, zdržoval se obvykle Prasečí rypák v přítomnosti „éterické bytosti“, břišní tanečnice, která si říkala Kelmamut.

 

NEJEN LÁSKA, ale možná ještě víc peníze hýbou šíleným světem lidí.

Pravidelným hostem Domu byl oligarcha přezdívaný Kolozub. Existují šťastlivci, kteří nejen dědí těžké miliardy – i kdyby takový šťastlivec chtěl záměrně prohrát a vsadil půl majetku na nulu, padne v ruletě nula. Takže Kolozub brzy v podstatě Dům vlastnil.

Jako všechny oligarchy, i Kolozuba perverzně vzrušoval – jak tomu říkal – „děsivý nářek z pekla“. Součástí Domu se stal zvukotěsný podzemní salón s temně žhnoucím, rudým osvětlením. I když zřejmě ne autentické, prostorem se nesly nahrávky těch nejhrůzostrašnějších výkřiků zoufalství, že věčné zatracení proti tomu bylo vánoční besídka.

Jednou dostal Kolozub kolosální nápad: dal každému v „Podsvětí“ balík peněz a uspořádali zvláštní seanci. Třešničkou na dortu byl obřad muchomůrky zelené.

Ti, co to přežili, se pak rozhodli proměnit ten bordel v kůlničku na dříví.

„Hrůza děs,“ vzpomíná Madam X. „Jsem zvyklá na ledacos, ale když se ty zdrogované zombie objevily, myslela jsem, že vypukl Armagedon.“

 

Těžko říct, co přesně se vlastně stalo, komu a v jakém pořadí. Jisté je, že Kolozubovi někdo nebo něco useklo mačetou hlavu, Prasečí rypák visel na stropě jak ztělesněný poltergeist a exotická Kelmamut měla v zubech zaražený jakýsi záhadný svitek – ačkoliv, popravdě řečeno, u některých jedinců šlo jen stěží rozeznat, kde mají kterou stranu.

 

Jako kdyby Čas rezignoval a sám se dobrovolně spláchnul do záchodu.

Když je otrava přešla, Prasečí rypák si najednou vzpomněl, že je avatár ze 37. dimenze a Kelmamut nějaký svatý pidimužík namluvil ve snu, že byla v minulém životě egyptskou kněžkou.

Založili na internetu Portál moudrosti a začali probouzet lidstvo.

 

 

POEZIE

 

U LESA RYBNÍK A NAD VODOU OBLOHA
na nebi slunce a bělostný mrak
– a nikde nikdo! Ach… Však přece, proboha;
nějaký člověk: Ne!!! Trefí mě šlak…

 

BLÝSKLO SE, ZAHŘMĚLO, KAPKA SE ROZPLESKLA
úlekem praskla mi na ksichtě obě skla
Fofrem pryč! Nestíhám… Komíhám střevícem
v zoufalém úprku před deštěm. – Před lidstvem…!

 

ACH, KÉŽ BYCH KONEČNĚ NATÁHL KOPYTA!
Lopotně šinu se jak chcíplý šnek…
Kéž v krvi válí se má lebka rozbitá
– z hrdla kéž chropot zní, umrlčí skřek

 

JSEM KORÁB S LEBKOU PIRÁTÍ
na nebe hřebem přibit
Být chytře zlý se vyplatí;
jen nesmíš nikdy chybit…

 

VŮKOL SE PLAZILA MLHA JAK Z HORORU
k přejezdu supěl vlak, sundali závoru
– jednu i druhou hned: co dál k těm příborům…?
Na kolej krk bych snad – proč ho tam nepřidat
v to ráno otravné pokradmu mohl dát

 

VYBĚHLY TITULKY – UŽ? KONEC THRILLERU…
Ještě se třásla, když lezli jsme z kina.
Děj jsem moc nevnímal (ani tu příšeru).
Co! Jde jen o jedno: „Ty jsi tak jiná…“
„To byla hrůza, viď, půjdem zas na biják?“
cudně zrak klopila. – Radši k vám domů!
„Takový fešák a… hromadný zabiják.“
To prý by neřekla… Fakt? U sta hromů.
„Vypadal jako ty,“ dodala nevinně.
– „Jako já?! Vypadal – tak to jo…“ Jedině.

 

TĚLO MÁM OD KRVE
spím v černých peřinách
může snad někdo být
smutnější nežli já
– poněkud nešťastný…
Ach, kéž jen poněkud!
To tys mě zabila
kéž pukne moje hruď
…vždyť vše je pouhý stín
láska tím nejhlubším
hlubší než temný hrob
– Má sladká květino!

 

LIDSTVO, SVĚT ŠÍLENCŮ… PŘEDSTÍRÁM NEBYTÍ
dnes už se „života“ nikdo snad neštítí
Ne v čase, v nečase všeho jsou kořeny
ozvěnou záhrobních myšlenek tvořeny

 

TRÁVIT ČI OTRÁVIT – TO BE OR NOT TO BE
smrtelný chropot zní v nesvatém potrubí
„Kdo to je, když ne já…?“ Vzhledem k mé panice
začátek ústa a konec je zadnice!?
Konečně budu mít z krku tu příšeru
– příště se na život rovnou hned vyseru…

 

RUDÉ VLČÍ MÁKY V TEMNÉ ZELENI
zázrak žití, jenž se nikdy nemění
Východ slunce… Už se třpytí nad lesem
den, jenž ožil v ptačím zpěvu nádherném
Obraz, který navždy v duši utkví
– jenom lidi jsou furt stejně mrtví

 

DO HNISU Z ULITY A PRACHU KLEPETA
jarmark, kde popravy zpestřují nákupy
pro vosy bez hlavy vyjíždí sanity
kam vůně chalupy dráždivě rozkvétá
vyprázdní závity vábivá viněta
pod hrdlem nápoje, když roje komárů
zní svoji hlasitost v hebkosti závoje
než jedy výparů kyvadlem příboje
poblouzní náručí chladného poety
v řešetech katakomb za zpěvu vran

 

HLAVA HADOVA, VÁHA HLADOVÁ

pamatuj
určíš­-li souřadnice vzpomínací hlubiny
rozmach sil získá mimořádný tvar
stín šroubovice padající obtočí svou velikost
zaměněn svou stranou
tebou nahrazen
projdeš­-li jevištním přízrakem
staneš se obojakou hranou vzdálenosti
něžnosti necudným zevnějškem
i
nedělním mistrem psacích per

 

TŘETÍ OKO

Kýžený ke stropu pohled mučí po způsobu jmen,
kal duše ke dnu sedlý v otisk jedinečné stopy.
Hýbavost prahů má svou nahodilou tvář
pro sváteční chvíle připevněnou na řemen.

Zvěčnělé tváře v zástupech ke dnu klesají,
kde do stran se jednou pro vždy ztrácejí.

Prach tváří obmývá tabule skleněné v kruhu,

jediný svého druhu.

* * *

Dávných řekou zapomnění pramice pluje věků,

pravda tvá – – – – – – – – – před pravdou na útěku.

V tom proudu z mnoha označ si svůj vor,

netvore.

* * *

Kazem pro soumrak zvídavých lidských hlav.

U nohou

skloněn.

Vtržen člověk, dav licoměrný ponechán.

* * *

Dříve nebo později

za jedinečnost klamu ručí věrná podoba.

Týž den oba sny se matně a sklesle
poroučí slepým obratníkům,

tak s ústy dokořán
já opět mohl směle spatřit totéž

– – – – – po dobu tváře.

* * *

Jati do osidel lhostejnosti,

ze série obličejů nazout si.

Obočí šejdrem srostlé,

jáma vyhloubená,

opočlověk na zvěř líčí.

Vlhká jáma.

Jazyk a úd ve službách třetího oka,

čeho by se jeden N I K D Y nenadál.

 

VEJPŮL NEJMOKŘEJŠÍ SETNOUT
ku slze zpívanýho
pomníkům jasně bílýho
kostí masa tělo krev
v důmyslech zpopelněnýho
podle mě

z ros padanýho popela
jsme navanutý do těla

 

KOKTÁM, KDYŽ DĚKUJI, ZA PLACHOST ÚDĚLU
věnečky podbělu, ostýchám se hnít
V náplastech choroby vynález šepotu
úsilí bez potu, jež v hluchém výstřelu
hanebným polibkem pod srdcem v tiku
zatápí příšerou v nátělníku

 

DOMOV PRÝ

Obydlí vydloubnuté
ve dřívku měknoucím ve prastarém dešti
chatrč vetchá a k nahlédnutí
pod stínem otcovského rámě, jež se zhurta klene;
všichni v tom DOMĚ! pomýleně vzlykají
že bych je zabil nejraděj

Rychle, kvapem odsud pryč, už se sem nikdy nevracet
Leda tak k pohrdání byl ten smutný hrad:
já poroučím se z vrat

 

KAŽDÁ ČERNÁ DÍRA
jako dříví v lese
jako z vody hřib nejtemnější

V krajině noční nebudeme mluvit jazykem
kouzelnou lampu zavěsíme na rezavý hák
nepadne jediného ­ ­ ­ ­ ­—– nazmar
žádná hlava nebude sťata

V tom nočním háji nikdo nebude mít jméno
obrazy budou růst nám pod rukama

Naše hájovna na naší kometě
položená v přímořské oblasti
dlí ve věčném nadhlavníku sivého Měsíce
žádná planeta se kolem nás neotáčí
žádné slunce se nám neukazuje
radujme se z hodokvasu dní