Ta nejčistší pravda se často sděluje „nevědomky“. Možná právě to je ten nejlepší způsob, kdy se někdo jen raduje ze Života – tvoření, snění, fantazírování – a například napíše nějakou pohádku.
Pohádka… Jsou to opravdu jen něčí naivní představy?
Strašně se mi líbí pohádka Čertí brko. Než se k tomu vyjádřím, cituji ze dvou pohádek („S čerty nejsou žerty“ a „Čertí brko“), na které odkazuji na konci textu Kniha pekel:
„Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře. Když se kolem sebe rozhlédneme, vidíme, že ještě dneska spoustě lidí peklo chybí. To víte, nikdy nedělá dobře, když si někdo může myslet, že zlo zůstane nepotrestáno.“ (vypravěč)
„Zapamatujte si jednou provždy: Kdo chce rušit peklo, ten to s váma nikdy nemyslí dobře. A právě takový má v sobě zla ze všech nejvíc. A zlo se musí trestat, jinak by na světě nebyla spravedlnost.“ – Lucifer
Pohádka Čertí brko je nejen zábavná; myšlenka, že se všechno eviduje v pekelném úřadě, je geniálně pravdivá už jen proto, že „tomu stejně nikdo neuvěří“. Proč by se měla nějaká křišťálově čistá svině zabývat něčím, co tvrdí nějaký špinavý démon?
Podle pohádek skutečnou Spravedlnost představují pouze Peklo (Lucifer) a Smrt (Zubatá). Peklo je potenciálem všemožnosti a Smrt ve smyslu Zřídla Nebytí latentně zahrnuje veškeré Bytí.
Zajímavé, že „vysoké duchovno“ a „boží zákony“ právě tím nejvíc vyhrožují: duchovní smrtí a věčným zatracením v podobě pekelného ohně a síry.