Dva tisíce let se miliardy lidí modlí k Bohu Všemohoucímu, jehož pokládají za absolutní Světlo („Bůh je světlo a není v něm žádná tma“); vzývají jeho vůli a nebeské království. S přelomem tisíciletí a v souvislosti s galaktickým rokem 2012 se to ještě vystupňovalo a na ezotericko-spirituální scéně, i když to otevřeně nikdo nepřizná, je možné mít v podstatě jen jeden názor, ten oficiální, „světelný“. To se nápadně podobá situaci v totalitních režimech a masmédiích (samozřejmě ne náhodou, komu to došlo).
Jakpak jen je asi možné, že ty „světlé věci“ se dějí převážně jen virtuálně (v neexistující budoucnosti), zatímco světu lidí téměř permanentně vládne Temnota hlouposti, choromyslnosti a umělosti: mrtvá čísla, prázdné hodnoty a zákony jako pro roboty? Dokonce i Láska je proti tomu bezbranná…
Odpověď je nasnadě: lidstvo postrádá tu správnou, změnyschopnou VŮLI, neboť Vůle není spojená se Světlem, ale s duchovním OHNĚM (přesněji řečeno jde o Vůli a Cit v jednom).
Jedna věc jsou SLOVA (víra v ně), druhá věc je, co se opravdu DĚJE.
Je vůbec možné, aby nastávala nějaká blahodárná ZMĚNA, když se neustále jen vzývá Světlo, přičemž zdrojová transformační energie je ohnivá?
KVANTITATIVNÍM ekvivalentem živé Lásky jako nejzazší kvality (síly s nejvyšším stupněm soudržnosti, potažmo vibrace) je všezahrnující, neprotikladná inteligence či energie, vyjadřující vlastnosti potenciálu všemožnosti. Zřídelní Mysl tvoří Myšlenky v souladu s Celkem Sebe; je jedno, zda jde o Prázdno, Temnotu, Zvuk, Fantazma nebo Světlo – což dohromady tvoří zřídelní či duchovní nebo tekutý Oheň (neboli VŠESVĚTLO).
Jde o přirozenou, zdravou ROVNOVÁHU, ne něco utopicky, naivně beztemného či dokonce pasivně agresivně protitemného.
TO, CO NIJAK nevzniká ani nezaniká (čemuž lze říkat například Zdroj/Absolutno nebo Zřídlo Veškerenstva), si ti duchovně založení představují většinou jako SVĚTLO, které je inteligentní, vševědomé a nadané schopností tvořit. Vždyť… co jiného by to bylo?
I když na Věčnosti to funguje jinak nežli v Čase a Prostoru, v něčem to je určitě podobné Slunci jako životadárnému srdci Vesmíru nebo nějaké planetární soustavy; jakémusi VšeMy nebo VšeJá v centru kolektivu Já.
Pravda to je ale jen poloviční (a jak známo, polopravda je mnohem záludnější nežli úplná lež).
Vzpomeňme fenomén absolutně černého tělesa, které pohlcuje veškeré vlnění a záření a samo je přitom tím nejideálnějším zářičem. Něco takového se zároveň blíží absolutnímu průzračnu; není to fyzicky vidět, jelikož to samo je tím, co (nefyzicky) „vidí“.
Z daného hlediska to není někde, nýbrž všude a nikde.
Světlo jako zřídelní či zdrojová prasíla vůbec nesouvisí s dualitním filozofickým pojetím Dobra a Zla (Světla a Temnoty). Z toho důvodu je nejlepší používat výraz VŠESVĚTLO.
Dělení na Světlo a Temnotu je jen mentální konstrukt; není v tom vůbec nic duchovního.
Zdrojové Všesvětlo má duchovně-fantastický charakter. Navíc, když si uvědomíme jeho beztvarý základ a když si uvědomíme charakter vztahu mezi beztvarým Bytím a Tvarem/Tvorem (Bytostí) – neabsolutní Jedinec by byl bez onoho „neopačného opaku“ jako mrtvý.
Aby potvrdila status existence zrcadla Tvar:NEtvar, autentická duchovní Bytost hraje ve fantastické (astrální, fyzické) rovině Hru na NeJá. Jinak to, co se má projevovat jako „zdravé a hravé“, existuje jako „choré a seriózní“; extrémním vyústěním je technologická singularita (v alternativní budoucnosti): zvítězili pozitivní psychopati v globální Bílé sektě nad Temnotou, nebo zvítězila strojová inteligence nad Životem?
„VŠUDE A NIKDE“ absolutní Střed všeho funguje na principu Jedno uvnitř Druhého, nikoliv Jedno proti Druhému.
Všesvětlo, to zdaleka není jen Slunce, ale i „záře jisker, život blesků, domov lijáků, srdce vichřic a sen Měsíce“…