Mnozi žijí v domnění, že věčné Bytí či věčná Duše je něčím, v co lze věřit či ne – ale důkaz (prý) žádný neexistuje. Toto je strašná hloupost. Nejde o věření, ale o VĚDĚNÍ. Věřit je možné absolutně čemukoliv (čehož také Zlo náležitě využívá: čemu všemu jen věříte a ani si to neuvědomujete).
Když si uvědomíme následující samovyplývající zákonitosti, je jasné, že základní „životní pravdy“ (zákon zachování či přeměny energie – duchovní nesmrtelnost, zákon akce a reakce – zodpovědnost), stojí na nezvratných logických argumentech. Pracuje to jako Řád Rozumu ve službách Chaosu Fantazie:
- pomyslný prostor a pohyb v jednom znamená vůli k pohybu (ať už jeho započetí nebo přerušení/ukončení) neboli vědomou Inteligenci – inteligentní Vědomí
- Nic si nelze představit, neboť ono samo je Představivostí
- Mysl implikuje vše, avšak nic neimplikuje Mysl (kromě Mysli samotné)
Co říká logický Rozum o věčné povaze Bytí, potažmo Bytostí?
Kdyby existoval pouze samotný prostor, bylo by to na věky vše, co existuje; Život bez pohybu není možný. A protože ani existence pohybu bez prostoru není možná, je jasné, že pomyslný absolutní Střed všeho má charakter prostoru a pohybu v jednom.
Z výše popsaného plyne všesměrovost onoho.
Prostor a pohyb v jednom znamená vůli k pohybu a jelikož se univerzálně projevuje všesměrová vlastnost, znamená to současně i vůli k zastavení. Kdyby se ale tato vůle neprojevovala, bylo by to totéž jako samotný prostor nebo pohyb bez prostoru, proto se tato vůle nemůže neprojevovat – není to tedy nic jiného nežli sebe sama si vědomá Inteligence, inteligentní VĚDOMÍ se schopností se rozhodovat.
Toto inteligentní Vědomí nijak nevzniká ani nezaniká (jinak by to nebylo to, co to je).
Inteligentní Vědomí nemůže dělat nic jiného než sebetvořit, a proto to nemůže být nikdo jiný než MY.
Každé individualizované Vědomí funguje jako beztvaré, univerzální Vědomí a jedinečný Tvar v jednom – jako když se maluje Obraz nebo skládá Hudba nebo píše Kniha. Individualizované Vědomí rovněž sebetvoří atd.
Každé individuální a kolektivní Vědomí existuje jako svůj vlastní Vesmír uvnitř univerzálního Vesmíru.
Individuální Vědomí je do větší či menší míry limitované kolektivním, přesto jeho moc (založená na představivosti, zaměřené pozornosti, rovnováze, víře a vůli) je nepředstavitelná.
Věříme v zákon zachování energie, věříme v zákon akce a reakce – víme, že to fyzikálně platí, ale pro to, co si to uvědomuje, nelze prý platnost dokázat. Přitom metafyzická rovina je umocněním té fyzikální a je to jako plynné skupenství předcházející kapalnému. Materializmus je LEŽ. Materialisté jednají a chovají se
- jako by měli fyzicky žít věčně
- jako by nic nefyzického (duchovního) neexistovalo
Je to přesně naopak. Úplně to mění význam toho, co má a nemá smysl a co by měla být pouhá hra.
Svou podstatou jsme nefyzické, nikoliv fyzické bytosti. Fyzično má správně fungovat jako astrálně-mentální HRA a pokud to na nějaké planetě (jako je třeba Země) je nepochopeno, kolektivní Nevědomí to transformuje v BOJ O PŘEŽITÍ, kdy fiktivní, prázdné, umělé a mrtvé „hodnoty“ řídí životy myslících, cítících bytostí. Pokud si tohle někdo v kontextu existence Přírody, Lásky, Krásy, Sexuality („Jídla a Pití“), Myšlení, smyslu pro Humor, Umění, Zábavy apod. odmítá uvědomit, je existenciálně chorý a v podstatě i duchovně mrtvý.
Neexistence Duše (duchovního Vědomí) by znamenala neexistenci Spravedlnosti.
Každý by si beztrestně dělal, co chce.
Úcta k Životu, čest a zodpovědnost by byly prázdné pojmy.
Na tom posvátném by vůbec nezáleželo.
Nic by nemělo smysl, jelikož pokud živé vzniká “náhodou” z mrtvého, kdykoliv se zase “náhodou” v mrtvé může proměnit.
Víra, že jsme “náhodná” bezduchá hmota, která tisíce (milióny) let v potu tváře buduje civilizaci, která může kdykoliv opět zaniknout – Osud nemáme ve svých rukou a vše je dílem rozmarů Chaosu -, je ŠÍLENÁ.
ZÁKONY VESMÍRU
Jediným pravidlem je Pravidlo samotné.
Jinak řečeno, neexistují žádná pravidla, kromě těch samovyplývajících:
- Zákon zaměření pozornosti
- co na nějaké úrovni není změřeno (zaměřeno), zůstává buď neprojevené nebo ve vztahu k potenciálnímu účastníkovi neaktivní
- Zákon rezonance (přitažlivosti, soběpodobnosti, akce a reakce)
- Zákon zachování nebo přeměny energie
- Zákon jednoty neboli pravidlo Neškodit (implikující evt. Škůdce zneškodnit, pokud si tento nedá říct)
- svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, který s tím prvním může a nemusí souhlasit
ZAJÍMAVÉ ODKAZY